Prázdnota

Jen odhalené tělo,
křivky krásy na bílém prostěradle,
nahota skrývající tajemství.
Příběh vyprávějící pohled,
dotyky plné vášně, z nichž sálá odcizení
a strach ze štěstí.
Je to jen chvíle,
pomíjivá chvíle, kdy život z nás čiší,
aby zas nás z hlasného řevu
na vnitřní hlas tišil.
A tak
den za dnem mizí.

V nejistotě

Znal jsem mladou a půvabnou ženu, které na tváři nikdy nechyběl překrásný úsměv. Na všem dokázala najít něco dobrého a při její blízkosti člověka nemohly napadnout zlé myšlenky. Přál bych vám spatřit její oči, jak jen zářily, když pocítila lásku. Po nějaké době, o které dokázala mluvit jako o nejkrásnější v jejím životě, slyšela od svého přítele pár slov na rozloučenou. V životě jsem neviděl tolik bolesti a smutku v jednom pohledu. Od té doby jsem nespatřil na její tváři úsměv. A přitom uplynulo již tolik času.

Viděl jsem slzy na tváři jak hora obrovského chlapa, který se nikdy nevzdal a který nikdy nepodlehl strachu. Smutný pohled. Byl zlomený, protože jeho žena, to jediné na celém světě, před čím dokázal odhalit svou zranitelnost, odešla za jiným.

Snad je to vlastnost, něco vrozeného, ta schopnost milovat. Jinak bych si nedokázal vysvětlit, že žena, se kterou se naše cesty rozešly před tolika lety, se stále vrací do mých snů a stále mám ten samý pocit, jaký jsem měl právě před těmi lety. Snad někdo ten dar prostě nemá. Jinak bych si zase nedokázal vysvětlit, že žena, která ještě před pár dny spala po mém boku, teď spí po boku jiného může a usmívá se na něj tak, jako se smála na mě a já od té doby nenaspal ani hodinu.

Možná je dnešní svět jen světem bez lásky, nebo světem, který si lásky neváží. Přesto riskujeme další možnost zklamání, která je tak pravděpobodná, že každý posun kupředu je obdivuhodný. Ve víře, že najdeme něco, co bude stát za všechno to, co při té cestě necháme za sebou. Smyslem našeho života se stane hledání něčeho, co nás zbaví nejistoty z budoucnosti.

Obětí doby v objetí

Uprostřed šedivých, vysoko se tyčících domů. Uprostřed hektického týdne. Konečně našel chvíli, kdy se mohl zastavit. Mezi pár stromy na břehu přehrady.

Hleděl na ní a na tváří se mu stále objevoval ten přeslazený úsměv. Snad si to ani neuvědomoval. Chvíli mluvil a pak poslouchal. Jejich pohledy se střetávaly a vždy se na malou chvíli spojily. Jako by si nahlíželi vzájemně do duše. Bylo to takové, jaké to být mělo. Jako by to snad ani nemohlo být skutečné.

Políbil ji a pohladil po tváři. Jen mlčeli a sledovali jeden druhého, když se mu v kapse ozvalo zvonění telefonu.

„Ty to nezvedneš?“ Zeptala se ho.

„Proč bych měl? Ať jde o cokoliv, počká to. Nic není důležitější, než to, co je právě teď. Tahle chvíle a ty. Nechci o to přijít, ani o malou část toho všeho.“

Lehce se začervenala a na tváři se jí objevil úsměv, jaký ještě nikdy neviděl. Něco v jejím pohledu se změnilo. V jejích očích přibyla další jiskra. Objala ho a stiskla tak silně, že téměř nemohl dýchat, a přitom se ještě nikdy necítil v žádném objetí tak dobře.

Měsíc nám byl svědkem

Postával jsem uprostřed betonové šedi a promlouval k měsíci, který mi oplácel mlčením. Mé tělo do sytosti zaplnila nejistota ruku v ruce s obrovským strachem a já tomu všemu nerozuměl. Těžko jsem popadal dech, když se najednou zastavil celý můj malý svět. To jsem ji spatřil poprvé.

Zjevila se jako nadpřirozená bytost. Byla, dýchala, žila a pomalu mířila ke mně. Její snad příliš dlouhé, světlé šaty ozářil měsíční svit a mně pomalu docházelo, že to byla skutečnost. Ona byla skutečná. Anděl, jenž mohl beztrestně kráčet po zemi.

Večer se o kousek posunul a dohasla i lahev vína. Slova se pomalu měnily ve věty a já se tak moc ztrácel v jejích očích. Potácel jsem se jejími pohledy, úsměvy, slovy a každý jeden její dotek mé srdce rozechvěl tak, že jsem se obával, že to všichni uslyší. Při společném tanci se zdálo, jako bychom byli jedno tělo. Ta tak těsná blízkost a její dech na mé tváři. Její teplo a hřejivé doteky.

Ve chvíli, kdy hudba pomalu dohrávala, odstoupila o pár kroků a vykouzlila na své tváři úsměv. Dala mi tu možnost, abych spatřil ten na světě nejkrásnější úsměv a já se do ní zamiloval.

Onu noc jsem nezamhouřil oči. Nemohl jsem na ní přestat myslet. Zase jsem si připadal jako blázen.

Protože nevěděli co se mnou

Vůně levandule se vznášela okolo a rosa stékala po mém těle. Tak lehce. Slunce už hřálo a ptáci radostně ohlašovali nové ráno. Ráno s příslibem klidu a míru.

Chytil mě za ruku a zahleděl se mi do očí. Ten hluboký pohled se dostal do nitra mé duše, v těch hnědých očí jsem neviděla nic než lásku. Byť v košilce, cítím se nahá. Cítím se nahá a tak spokojená. Políbil mě na čelo, na tvář, následoval krk. Polibky mířili níž a níž, až jsem vykřikla bolestí.

Elektrický šok se rozlétl po celém těle. Se svou základnou v hlavě, ovládal tepající bolest až po konečky prstů. Kde jsou ptáci a kam zmizela levandule? Rosa na mém těle se ihned vypařuje, jsem v plamenech. Hořím. ,,Kde jsi?” ptám se a nevidím ho. Jen rozmazaný obrys postavy, snad lidské, říká hlubokým hlasem ať tu zůstanu, že jde pro pomoc. Chci zavolat, že ho potřebuji, ať neodchází, ale další vlna bolestí zkřiví tělo a zadusí hlas. Ležím na zemi, asi, spím.

Ležím v trávě a rosa studí jako led. Slunce pálí do očí a zmatení ptáci povykují jak o život. Slyším, ale něco víc. Bubny a trubky. Řev a smích. Stoupnu si, ale točí se mi hlava. Kde jsem a proč jsem tu sama. A zase trubky a řev, bubny a smích. Smích je všude. Ze země zní, z nebe je slyšet. Jako, když celý les propadl v záchvat smíchu. Směje se mně. Mně, jen mně. Komu jinému, když jsem tu sama. Otáčím se. Kdo se to směje. Čí je to smích. Mám strach. Klekám si a ječím než najednou nastane ticho.

Zprava prolétla včela. Rychle jsem se ohnala a otočila se čelem k slunci. Paprsky pálily do očí, ale I přes jejich snahu mě oslepit, jsem zahlédla postavu. Nejsem tu sama! Někdo kdo mi konečně řekne kde jsem. ,,Pane! Pane!” Volám a kříčím. Mávám a skáču. Nevidí mě. Jen se pomalu šourá po cestě s hlavou skloněnou k zemi. Zrychluji a zvyšuji hlas, ale on stále nevidí nic, jen kamení a neslyší víc než ptáky.

Jsem už jen pár kroků a dotýkám se ramene. Postava ztuhla a s ní I moje krev. Tu postavu znám z mých dětských let. Velké boty a oranžové plandavé kalhoty. Fialový klobouk a rudé vlasy. Otáčel se na mě s opatrností porcelánové panenky. Tvář bílá a nasazovací nos. Černé oči se děsivě usmáli. ,,Ahoj” ďábelský hlas vyšel ze žraločích úst ,,co tady tak sama?” Poslední co vím, jak se ke mě sklání a směje se. Pak už jen chlad a tma.

 

Vzbudila mě liška, zkoumající moje tělo. Hlava bolí a bez vzpomínek sedím na kamenité cestě do lesa. Musela jsem se uhodit, neb mi proužek krve ztéká po čele. Zaslechla jsem kroky, na cestě, v lese. Musím najít pomoc, musím ji najít rychle. Rozeběhla jsem se, ale běh po chvilce ztratil své tempo a elán. Točí se mi hlava a žaludek se zvedá. Tak jsem skončila u houpavého kroku, kdy mě táhla k zemi levá ruka. Pozoruji kamenitou, štěrkovou cestu. Nohy se vlečou a práší za sebou. O kameny zakopávám, ale jdu dál musím dojít přece někam. Nemám ponětí o čase. Můžu jít 5 minut stejně jako hodinu, až jsem se ocitla u rozcestí. Jedna vedla lesem do kopce a druhá z kopce k potoku. Když nevíte kam jít, tak je asi jedno jakou zvolíte cestu. Tak jsem se s nadějí vydala lesní cestou.

Opadané jehličí a popadané větve mě škrábou po nohách. Brzy, už brzy dorazím do vesnice. Umyjí mi chodila, rozčešou vlasy, už jen chvilku, chviličku. Něco je ale špatně. Někdo mě pronásleduje, děti ječí a utíkají a všichni zavírají okenice a dveře. Nechápu proč. Proč? Nikdo za mnou není, nevidím tu osobu, které by se báli. ,,Počkejte! Nezavírejte! Potřebuji pomoc!” Proč jsem tu sama? Otáčím se ,,Halo?! Halo?!” Slzy mě připravují o zrak a nohy už mě nechtějí nést. Usedám na zem a pláču, neslyším ani kroky osoby, která pronáší ,,Už bude dobře, neboj se” Cítím píchnutí, nic víc, pak už jen tma.

Ležím na posteli v bílé košilce. Po škrábancích a odřeninách ani stopy. Vlasy mám krásně rozčesané a rovné. Je tu ticho, jen za dveřmi je hlas, vice hlasů. Ustaraných hlasů. Někdo zaklepal, Milá slečna nese sklenku vody. Děkuji a ihned zavlažuji své tělo. Jsem zase unavená, v mrákotách ulehám, usínám. ,,Je to tak pro tebe lepší. Nezlob se, ale potom co jsi ….”

 

Vůně levandule se vznášela okolo a rosa stékala po mém těle. Tak lehce. Slunce už hřálo a ptáci radostně ohlašovali nové ráno. Ráno s příslibem klidu a míru.